Otevřené vězení – svědectví ze života

Narodila jsem se předčasně na sedmi měsících, byla jsem slaboučká, do školy jsem šla bez odkladu, přeučovaná levačka, dcera kazatele – v totalitě. Navíc od jedenácti let jsem se léčila s páteří. Prožívala jsem hodně posměchu a ponižování a proto jsem si vytvořila svůj vlastní svět, do kterého jsem se pohroužila, uzavřela a uzamkla. V tomto mém světě jsem byla šikovná, chytrá, obdivovaná, prostě hvězdička na mém vlastním nebi. Když jsem byla v dospívání, chytly mne Mayovky a Foglarovky. Četla jsem klučičí literaturu a přála jsem si být kluk. U indiánů mne fascinovalo, že dokázali skrýt své emoce. U mučednických kůlů umírali ti nejstatečnější, aniž by projevili svou slabost. Představovala jsem si, že jsem statečný indián, který také s chladnou tváří čelí problémům a je silný, umí se ovládat. Také jsem si vysloužila jméno Sokolí Oko. Později mi Bůh dal milujícího manžela a tři syny. Dále jsem problémy řešila s chladnou tváří indiána, a když jsem potřebovala vybrečet nějakou bolest, už to nešlo. Několik let jsem nezaplakala, i když jsem po tom moc toužila.

Když jsem přišla do Turnovského sboru, skamarádily jsme se s Jarkou, která mne vzala na dovolenou do Jeseníků na školu chval s Johnem de Jongem. Tam měla jednou svědectví mladá sestřička a vypravovala nám, že její maminka měla jen smutné a bolestné emoce a nemohla prožít radost. Jakoby měla „zamrzlé“ emoce radosti. Pak jí Bůh osvobodil a ona se mohla radovat. Detaily si už nepamatuji, ale vím, že ta sestřička pak udělala výzvu asi tohoto smyslu: „Pokud je zde někdo, komu připadá, že jeho emoce jsou v některé oblasti „zamrzlé“, může se postavit a tím dá najevo, že stojí o modlitbu.“ Měli tam tým lidí, kteří sloužili modlitbami. Tak jsem se postavila a přišla ke mně jedna mladá, anglicky mluvící sestřička. Nedovedla jsem jí vysvětlit, oč jde, ale modlila se za mne a Bůh okamžitě jednal. Začaly se mi kutálet po tvářích slzy, jako když se zvednou stavidla u rybníka. Ohromně se mi ulevilo. Také jsem Bohu vydala svou tvář, svou mimiku, to jak se tvářím. To bylo pro mne klíčové. Začala jsem prožívat novou svobodu projevu.

Po nějakém čase jsem šla na modlitební procházku do bývalého vojenského prostoru u našeho města. Prodírala jsem se lesem, na zarostlé cestičce křovím v nějaké rokli. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem prožila a probírala jsem to s Bohem. Pozvolna se mi začaly ujasňovat některé věci a postupně jsem viděla věci v novém světle. Odpouštěla jsem lidem, kteří mi ublížili a zříkala jsem se své pýchy, tvrdosti, svého obranného valu, své „indiánské“ mentality. Nechci už být Sokolí oko. Bůh mi ukazoval, že jsem neměla tvrdou slupku jen vůči lidem, ale že jsem se tak stávala necitlivou i vůči Jemu! Vydala jsem Bohu svou slabost, zranitelnost, svůj tvrdý, obranný blok, ať to přinese cokoliv a také jsem Bohu vydávala svůj strach z následků svého rozhodnutí. Nechci být tvrdá a necitlivá vůči Bohu, ani vůči lidem. Učím se rozumět svým emocím, jak jsme se to učili na ETS při předmětu Pastorační dovednosti. I to byl ohromný dar, pro mne, dříve tak limitovanou, že mi Bůh dal vystudovat. Mnoho věcí, nezměnitelných věcí v mém životě Bůh změnil. O tom píšu v knížce: Bůh mne překvapil. Díky Bohu za všechno. I za každou slzu bolesti, nebo smíchu! Ať je z toho všeho Bůh oslaven, vyvýšen, za to vše milován a ctěn vším co jsem. Amen.

Rút, KS Turnov

Červen 27, 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *